Definice pojmu:
Úmyslné a opakované ubližování slabšímu (neschopného obrany) jedincem nebo skupinou, jak fyzické, tak i psychické, ponižování lidské důstojnosti, jde spíše o postoj než o čin
Dominantní znak šikany – bezmocnost oběti
Neoddělitelnou součástí problému je skupinová dynamika
Podstatou šikany není ubližování - to je jen vnější stránka, problém vychází z dynamiky nevědomí, vyrůstá nebo postupně prorůstá do jemného přediva vztahů ve skupině.
Řešení problému se vzpírá zjednodušujícímu přístupu, okleštění na povrchní stránku projevů, pojetí jako výchovného problému vyžadujícímu pojmenování a potrestání viníků.
Šikana má řadu různých příčin a plní i řadu různých, více či méně zjevných funkcí – uspokojuje některé skryté potřeby útočníků, paradoxně i obětí, je důležitým aspektem fungování celé skupiny. Šikana nahrazuje neexistující nebo málo funkční vzájemné vazby ve skupině, slouží jako univerzální pojistný ventil k odreagovávání nepříjemných pocitů v napjatých nebo ohrožujících okamžicích, stává se náplní volného času někdy až hlavním smyslem existence skupiny - zpočátku pomáhá překonat jen nudu, postupně dochází k přitvrzování a až nutkavému vymýšlení nových možností jak druhého ponížit, slouží i jako náhražkou tvořivého činu.
Nejčastější následky šikany – pocit ponížení (zranění lidské důstojnosti, psychické zranění, pošramocené sebevědomí), ztráta důvěry ve spravedlnost
Šikana nebývá jednorázovým problémem, prochází složitým vývojem, mění se hloubka problému (složitost vnitřní dynamiky), různý je i stupeň závažnosti:
Možné typy chování podle závažnosti:
lhostejnost - necitlivost – bezohlednost – zlomyslnost – nepřátelství - asociální chování
Vývoj vztahu skupiny k oběti:
neoblíbenost, nezájem – vytlačování na okraj skupiny, odmítání – zesměšňování, občasné ubližování – nepřátelství, systematické ponižování, útoky, trestání za odlišnost, nejrůznější obviňování, aktivní vymezování se proti oběti – zneužívání, totální ponížení, oběť jako ztělesnění odpudivosti
Hovoříme o problému se složitou dynamikou příčin, při jejichž odhalování je třeba vycházet z poznatků hlubinné psychologie
Otázka moci a síly, bezmoci a slabosti, potlačení i zároveň lákavost násilí vyvolávají v psychice silné emocionální odezvy a spolu s vlivem skupinové dynamiky vedou ke snížení rozumové kontroly chování a ztrátě zábran. Na povrch vyplouvají potlačované („temné“) stránky osobnosti, opojení mocí, fascinace násilím, slast z ubližování apod.
Řada prožitků vyvolaných šikanou se do značné míry vymyká vědomé kontrole:
· Vyrovnávání se s vlastními pocity slabosti a strachu pomocí vyvolávání strachu a pocitů bezmoci u druhého.
· Stržení vnějším děním, překonávání hranic, dotýkání se až základních existenciálních hodnot.
· Silné a hlavně nezprostředkované, autentické emoce
· Zvýšená sugestibilita, nekritické ztotožňování se s autoritou, vzájemné posilování.
· Fascinace vlastními možnostmi – zvědavost kam až lze dojít, zážitek: „způsobil jsem, dokázal jsem“
Obvykle jen minimálně jsou uvědomovány i zisky, které šikana přináší jak zúčastněným jednotlivcům, tak celé skupině:
· Stmelování kolektivu společným nepřítelem
· Násilí jako skupinový program, smysl existence skupiny
· Odreagování individuálních nebo skupinových nepříjemných pocitů – pojistný ventil
Závislost na šikaně:
Mezi útočníkem a jeho obětí vzniká složitá psychologická vazba, můžeme hovořit až o určité závislosti na šikaně.
Útočník v šikaně jako „hře se strachem a mocí“ nachází nástroj k zakrytí a přehlušení vlastního strachu a nejistoty, vyvoláváním strachu a pocitů bezmoci u druhého vytváří a posiluje vlastní sebevědomí. Pocity nadřazenosti a moci jsou pro něj zdrojem slasti. Naplňování hlubokých potřeb a opojnost slastných pocitů vedou k omezování schopnosti racionální kontroly nad chováním, naopak motivují k dalšímu stupňování násilí.
I pro oběť je tento stav paradoxně určitým přínosem - stává se centrem jinak víceméně nedostupné pozornosti, nemusí řešit jiné problémy (plné pohlcení jedním problémem odsouvá ostatní stranou), ztráta vlastní vůle řeší problémy s rozhodováním, otázku problematického sebepojetí pomáhá řešit identifikace s agresorem.
Pouhý faktor času a četnost opakování šikany výrazně posouvají vnímání a hodnocení situace - být dlouhodobě svědkem ubližování vede snadno k otupění soucitu, potlačování pocitů viny může vyústit do paradoxní zlostné reakce proti oběti (nevědomé => kvůli tobě jsem vystaven nátlaku svého svědomí)
I oběť si „zvyká“ , ztotožňuje se s rolí obětního beránka.
Netolerantnost – odmítání odlišnosti:
S otázkou šikany úzce souvisí otázka tolerance – schopnosti přijímat odlišnost druhých bez despektu. Tolerance k odlišnosti není přirozená, je zapotřebí se jí učit.
I pocity ohrožení skupiny snižují schopnost tolerovat - uznání odlišného ohrožuje pocit univerzální platnosti společných hodnot, vytvoření společného nepřítele slouží ke stmelování skupiny. Boj za dodržování skupinových norem stmeluje skupinu, napomáhá i odvádět pozornost od jiných zdrojů úzkosti.
Sociální začlenění slouží i k posílení pocitů sebejistoty, identifikace se skupinou patří k typickým nevědomým obranným mechanismům – hraje–li u někoho samotná příslušnost ke skupině kompenzační úlohu, narůstá pravděpodobnost nesmiřitelného postoje ke všemu odlišnému až k nutkání odlišnost trestat.
Násilí a šikana slouží často jako hlavní nástroj k prosazování se celé skupiny nebo i jako samoúčelný cíl (zdroj zábavy apod.). Výsledné chování skupiny je více než jen „součet“ míry agresivity jednotlivců – jde o vyšší formu násilí:
· Chování skupiny se podle okolností liší v pozitivním (hrdinství) nebo negativním smyslu (fanatismus, lynčování, totalita) od chování jednotlivce
· Skupinová dynamika oslabuje vědomou kontrolu.
· Při skupinovém rozhodování je větší sklon k extrémnějším řešením, než by bylo rozhodnutí jednotlivce. Jedinec ve skupině nabývá pocitu zvýšené moci, která dovoluje popustit pudům, které by, být samotný, potlačil, ztrácí pocity zodpovědnosti
· Difuse odpovědnosti – větší počet lidí se projevuje tendencí rozdělovat odpovědnost
· Konformita – ve skupině hraje silnou roli motiv zachování harmonie, předcházení nesouladu.
· Zjednodušené vnímání druhých pouze na základě jejich příslušnosti k té, které skupině (stereotypy, předsudky, sociální nálepkování).
· Sklon kategorizovat – tendence seskupovat věci do kategorií + přirozená preference toho, co posílí vlastní sebeúctu => výrazně ovlivňuje chování, vede k rozdělování lidí na „vnitřní“ a „vnější“ skupinu a jejich srovnávání, k tendenci nekriticky stranit „vnitřní“ skupině
· Zvýšená sugestibilita – vědomá osobnost, vůle a úsudek jsou oslabeny, část schopností a vlastností je potlačena, jiné jsou vypjaty do krajnosti => prudké reakce, zvýšená popudlivost, proměnlivost emocí – bez řízení rozumu jednáme podle náhodného podráždění jsme „hříčkou“ vnějších podnětů. Oslaben je i pud sebezáchovy
· Přehnanost a zjednodušení citů – černobílé vidění, bez pochybností, pocit beztrestnosti
· Uznávání síly, tolerance je snadno zaměnitelná se slabostí
· Změněná dynamika morálky – destruktivní pudy (lovecká vášeň, thanatos) i hrdinství, sebeobětování, nezištnost
· Přizpůsobení se roli (bojovník, autorita, rebel, oběť ajn.), přejímání vzorců chování
· Je-li pozornost lidí zaměřena na nějakou vzrušující událost, méně si uvědomují sebe sama, jednají impulsivněji, snižují se zábrany.
· Skupiny mají sklon si vytvářet vlastní hodnotové systémy a pravidla chování, která se mohou odlišovat od obecně uznávaných a posunuje se tak způsob pohlížení na realitu, posunují se hranice přijatelného a nepřijatelného způsobu chování
Každé ubližování, pokud není řešeno, má tendenci se dále rozvíjet. Každý případ závažné šikany má za sebou dlouhý a složitý vývoj.
Skutečná šikana začíná většinou velmi nenápadně, postupně a plíživě se rozvíjí. Vývoj bývá někdy tak nenápadný, že všem účastníkům může připadat jako přirozený, šikanu nevnímají jako něco zvláštního a podílejí se na ní prakticky bez pocitů viny. Násilné chování se časem stává osvědčeným stylem komunikace, automatickým stereotypem, samozřejmou součástí fungování skupiny.
Otázka moci, síly, strachu nebo potlačení a zároveň lákavosti násilí rezonují s „temnými pudy“ skrytými v hlubinách lidské psychiky. Charakter a nepřehlednost situace, silné emoce a zejména skupinová dynamika výrazně oslabují racionální kontrolu. V šikanující skupině se kvalitativně mění způsob prožívání, posouvá se způsob vnímání a kognitivního hodnocení dané situace (ztráta soucitu, pocitu zodpovědnosti, slepota vůči zjevným důsledkům). K těmto změnám dochází na nevědomé úrovni, kde se otevírá prostor pro působení celé řady nevědomých obranných mechanismů – vytěsňování, potlačování, projekce, racionalizace, externalizace viny ajn. (viz)
Dynamiku vývoje lze nejnázorněji ilustrovat na největší šikaně v dějinách lidstva - na holocaustu.
Na začátku obvykle stojí vyčlenění jedince (nebo skupiny) od ostatních, jeho odmítnutí a označkování nebo rozdělení na „silné“ a „slabé“ („správné“ a méněcenné“, „nadlidi“ a „podlidi“ apod.)
Rozlišení na „my“ a „on“ nebo „oni“ se zprvu spíše jen náhodně projeví ve formě využití vhodné oběti jako zdroje zábavy, nástroje k posílení vlastního sebevědomí, maskování pocitů nejistoty, jako stmelujícího prvku skupiny („my“ jsme proti němu) nebo jako hromosvodu na odreagování špatné nálady apod. Postupem času se role obětního beránka stává organickou součástí fungování skupiny, začíná hrát důležitou a nezastupitelnou roli. Jeho případná ztráta proto ve skupině často vede k novému rozdělení a vyčlenění náhradní oběti.
Skupinová dynamika napomáhá stupňování šikany - rozmělňují se pocity individuální zodpovědnosti, posouvá se vnímání a hodnocení dané reality a vyústěním může být až ztráta veškerých zábran.
Výrazně negativním faktorem je přítomnost výrazně agresivních, asociálních nebo jinak osobnostně narušených jedinců ve skupině. Od začátku využívají možnost násilí k uspokojování vnitřních potřeb. Vytváří a neustále posilují model nežádoucího chování, jako první překonávají přirozené bariéry. Šikanování využívají např. i k posílení vlastního postavení ve skupině.
Postoj k oběti se obvykle vyvíjí od odmítání a vytlačení na okraj přes obviňování a potřebu potrestat, ke lámání veškerého odporu až k absolutnímu ponížení. V pozdějších stadiích je jakýkoliv pokus oběti o obranu vnímán jako naprosto nepřiměřený a vyžadující exemplární potrestání. Pokus o vzepření se oběti pak skupina prožívá jako ohrožení uznávaných skupinových norem a vyvolává v ní silné emocionální reakce.
Nejčastější příčiny šikanování:
· tlak skupiny na „přizpůsobení se“ odlišného jedince (usilování o „nápravu“, obrana vlastního hodnotového systému = netolerantnost)
· necitlivý humor až zábava za každou cenu – zesměšňování (nedostatek sociálního cítění, bezohlednost, zlomyslnost)
· odreagování špatné nálady
· zesměšňování a ponižování jako projev nedostatku komunikačních dovedností nebo nejistého postavení - nepřímo vyjadřovaná kritika, nepřímá agresivita (ironie, zveličování slabin)
· nedostatek sociálních dovedností nebo nedostatek sebejistoty - snaha posílit si sebevědomí a získávání si laciné popularity (zesměšňování, ponižování slabšího, útočení na neoblíbeného jedince)
· prosazování se pomocí nejprimitivnějších prostředků – moc a síla jako základní hodnoty, trestání slabosti
· destrukce jako náhražka tvořivého činu, ubližování místo pozitivních vztahů – potíže s naplněním přirozené lidské potřeby „něco způsobit“, potíže se získáváním pozitivního ocenění („negativní kreativita“)
· zneužití mocenské převahy - opojnost pocitu převahy (fascinace mocí), kompenzace vnitřní nejistoty a pocitu nedostačivosti
· sadistická slast – narušená osobnost, způsob odreagování psychických potíží
Šikana a agresivita vůbec (ponižování lidské důstojnosti a ubližování ostatním) patří k nejvíce zavrženíhodným a pro společnost nejméně přijatelným způsobům chování v mezilidských vztazích. Přesto otázka postihování příčin a represe je velmi složitá.
Problém je neřešitelný, pohybujeme-li se pouze na povrchní jevové úrovni, pohlížíme-li na šikanu jako na běžný výchovný problém.
Svět šikany probíhá v skrytu, jde o složitý a komplexní jev se složitou dynamikou příčin. Vzhledem k vysokému podílu nevědomých faktorů a vlivu skupinové dynamiky na motivaci k danému chování lze jen obtížně hledat míru konkrétního zavinění.
Při pokusu o zjednodušující pohled hrozí nebezpečí ztráty samotné podstaty problému.
Pomocí represe lze postihnout jen některé konkrétní výstřelky chování (a hlavně jen ty prokazatelné a často ne ty nejdůležitější), ale neřeší příčiny a podstatu šikany.
Hlavním kritériem při hledání opatření by mělo být, nakolik pomohou oběti.
Šikana vyžaduje sice okamžitou reakci, ale pozor, unáhlené řešení, nezohlednění všech klíčových aspektů, nedotažená a nedomyšlená opatření – „hurá-akce“ mohou vést spíše ke zhoršení situace
Při řešení šikany je dobré vyhnout se některým vžitým stereotypům:
- že útočník musí být jen zavrženíhodný padouch (výjimeční nejsou tkzv. „sympatičtí“ agresoři, všeobecně oblíbení)
- že oběť musí být jen politováníhodný ubožák (často jde o problematické osobnosti s jen velmi obtížně akceptovatelnými způsoby chování pro všechny)
- že ostatních spolužáků se problém nijak netýká (součástí šikany je přinejmenším tichá podpora nebo akceptování ze strachu většiny členů skupiny)
- že zodpovědnost za šikanu nesou učitelé, protože nedokázali udržet kázeň nebo rodiče útočníka, protože své dítě špatně vychovali
Není dobré ani uvěřit, že všichni jsou nevinni a že oběť si za všechno může sama (poměrně častý závěr vyšetřování šikany – viz výše)
Priority při řešení šikany:
1. Zajistit maximální možné fyzické bezpečí oběti, předejít opakování
2. Změnit celkovou atmosféru ve skupině
3. Pomoci obětem i útočníkům osvojit si adekvátnější způsoby chování
Hlavní prostředky:
· odhalení, vytažení problému na světlo, jeho pojmenování
· objasnění, pochopení všech souvislostí, nalezení příčin
· přesvědčit všechny účastníky o nutnosti změny – např. ukázat důsledky daného chování (seznámit s utrpením oběti)
· diskuse nad problémem jako součást jeho řešení
· společné hledání řešení, nalézání možnosti odčinění
· vysvětlení přijatých opatření, přesvědčení o jejich oprávněnosti
· všechny předchozí body lze chápat i jako prevenci
· pojmenování hlavních viníků (pozor, ne vždy lze viníka jednoznačně určit)
Okamžitý zásah by měl zabránit zejména fyzické újmě oběti a byť krátkodobému přímému prospěchu útočníka (obdiv ostatních, užívání vynucené věci apod.)
1. Základní ochranná opatření – jak zabránit opakování, preventivní kroky
· V rámci možností zajistit fyzické bezpečí obětem
2. Získávání informací - odhalení a pochopení příčin, zjištění všech okolností – kdo, s kým, kde, kdy, jak často, za jakých okolností, proč – orientace v problému
· jednání s hlavními účastníky (spíše útočníky než obětmi), s nezúčastněnými svědky, kolegy, rodiči, viz zásady vyšetřování
· je běžné, že oběti nechtějí nebo nejsou schopni vypovídat o svém pronásledování, není výjimečné, že vše popírají nebo omlouvají útočníky
· nevyslovovat plané hrozby
3. Zvážit možnost globálního nebo jen dílčího vyšetřování a řešení:
· veřejné probírání před celou třídou, zaangažování i ostatních vyučujících a rodičů
· nenápadná práce jen s vybranými účastníky
4. Jednání s obětmi – vyjádření podpory
· Promluvit si o tom, co se stalo, ale neprovádět hned výslech, nenaléhat, netlačit aby prozradil jména
· Nespoléhat, že výpověď oběti objasní celý případ, ani že pomůže usvědčit viníky
· Nikdy nekonfrontovat oběti s útočníky
5. Spolupráce s ostatními kolegy a vedením školy – šikana je komplexní problém vyžadující širokou spolupráci – všichni by měli problematické skupině věnovat zvýšenou pozornost, měli by si začít všímat i drobných varovných signálů, měli by být připraveni okamžitě zasáhnout
· K případnému zásahu by měl být připraven i ostatní personál – školnik, jídelna apod. (pohybují se i na místech, kam se žáci mohou ukrývat před učiteli)
· Důkladně předem zvážit přístup i postup, u různých osobností volit různý přístup
· Hovořit věcným tónem - nehodnotit, nepřít se, nenechat se vyprovokovat, nevyjadřovat vlastní hodnotící postoj, neprojevovat emoce, nedemonstrovat morální odsouzení
· Nezaměňovat a nemíchat dohromady zjišťování informací a vyjadřování morálního odsouzení, hlavní podmínkou k získání odpovědí je věcný tón, respektování druhého, vedení dialogu. Snaha vyjadřovat negativní hodnocení (kritika) blokuje komunikaci, mění rozhovor v „kázání“
· Účelná kritika neusiluje pouze o probuzení pocitů viny, ale musí konstruktivně směřovat k odčinění nebo prevenci – tj. musí být druhým přijímána jako oprávněná. Nepřátelský tón kritiky vyvolává v kritizovaném více potřebu se bránit útoku (spor, popírání, stažení se do sebe) než úvahy o podstatě provinění
· Každý silný nátlak vyvolává zákonitě obranu – protiodpor, zapírání, vyhýbavé odpovědi, odmítání odpovědět. Nátlak nevede k zamyšlení, vyvolává spíše jen pocity ohrožení.
· Co nejvíce se ptát – žádat upřesnění, objasnění, podrobnosti
· Více mlčet než mluvit – nenechat se přistihnou při nevědomosti
· Při odkladu rozhodnutí stanovit přesný termín dalšího jednání
· V žádném případě neprozrazovat zdroje informací!!!
Soustředit pozornost na nežádoucí chování, nikoli osobu
Neplýtvat slepou municí
Zjišťování informací a rozebírání situace - jednání se žáky:
Klademe věcné, pokud možno jednoduché (jednoznačně naformulované), otevřené otázky, zejména bez jakéhokoliv předjímání (sugestivní formulace) a vyjadřování negativního odsouzení. Postupujeme krok za krokem, postupně sestavujeme obraz celé situace.
Každý rozhovor na takové citlivé téma vyžaduje trpělivost a dostatek času.
Kde jsi stál?
Kdo stál vedle tebe?
Kdo tam ještě byl?
Co jsi řekl (udělal), co říkali (dělali) ostatní?
Co se stalo potom?
Jaký jsi měl pocit (co jsi si myslel) na začátku situace, co na konci?
Hledání příčin:
Typickým znakem šikany je složitá dynamika příčin, jejich poznání a pochopení nebývá jednoduché. Je těžké odlišit vnější záminky od skutečných důvodů. Velký podíl zde hrají nevědomé faktory.
Objasnění a pochopení složitých příčin napomáhá samo o sobě k uvědomění si a posílení vědomé kontroly chování všech zúčastněných. Vědomá kontrola je základem změny chování.
Proč se to stalo?
Na co jsi při tom myslel?
Kde došlo k chybě, kdo udělal co špatně?
Co neměla oběť dělat nebo co mohla udělat jinak?
A co ještě bylo důležité?
Bavili se při tom všichni? Proč se nesmál?…..
Reflexe problému (otázky týkající se oběti):
Cílem těchto otázek je zejména posunout úhel pohledu na daný problém a přivést tak dotazovaného ke změně názoru. Místo tvrzení se ptáme, protože otázky jsou nejúčinnějším nástrojem přesvědčování. Obecně tvrzení, přesvědčování i argumentování (zejména z morálního hlediska) bývají málo účinným prostředkem přesvědčování, účinnější je prostřednictvím otázek napomoci k vytvoření samostatného názoru. Platí zásada, že vlastním názorům věříme více než převzatým a lépe si je i zapamatujeme.
Jak by se měl správně zachovat?
Co by jsi dělal ty na jeho místě?
Co si o tom asi myslel, co při tom prožíval?
Proč se taky nesmál?, Proč plakal?
Jak by tuto situaci asi popisoval? – Proč by to viděl tak jinak než ty?
Co myslíš, jak se asi zachová příště? – Dalo by se to nějak změnit? – Jak?
Reakce na typické výmluvy:
Řada reakcí a výmluv vyslýchaných se dá dopředu očekávat. Je dobré mít připravené možné protireakce:
Výmluva: „Nic jsme mu neudělali, byla to nehoda“ – ptát se: jak se zachovali, zda pomáhali oběti, snažili se vyhledat pomoc, dali nějak najevo solidárnost?
„Byla to jen taková legrace“ – bavili se všichni, smála se oběť taky, proč se nesmála?
„Šlo o hru“ – bavila všechny, považovali to za hru všichni?
„Všechno si to jen vymyslel“ – proč to asi dělá, čeho tím chce dosáhnout, proč si vymýšlí právě tato obvinění?
1. „viditelné opatření“ mají význam i jako demonstrace odhodlání školy daný problém řešit
2. podle získaných informací zajistit bezpečí na místech a v situacích, kde nejčastěji dochází k napadání – např. zvýšený dohled v šatnách při převlékání na TV, chlapeckých záchodcích, na hřišti, zamezení vstupu do sklepa, na schody na půdu nebo jiná málo frekventovaná místa apod.
3. ochrana ohrožených jedinců – představa zajištění úplného bezpečí je ale v praxi spíše iluzorní, může jít pouze o nouzová a dočasná opatření, která sama o sobě situaci nevyřeší. Každý z návrhů je něčím sporný, je třeba vše pečlivě promyslet a tvořivě přizpůsobovat vzniklé situaci.
· je-li napadán cestou do školy nebo ze školy – domluvit příchod do školy o 5 –10 min později nebo dřívější odchod ze školy (na obět ještě před zvoněním), útočníci mohou být zdrženi 5-10 min po škole
· zvýšený dozor – zkusit využít i méně obvyklých možností: hlídky žáků, zaangažování vychovatelek, školníka, personálu jídelny (dozor u jídelny), případně i rodičů (např. cestou ze školy)
· útočníci krátkodobě tráví přestávky na určeném místě – ve sborovně, na židli před kabinetem TU apod. – velmi problematický způsob ochrany, vede k pomstychtivosti
· ochrana oběti o přestávkách mimo třídu (ve sborovně, knihovně apod.) – opět velmi sporná možnost, pro oběť ponižující, nemá dlouhodobou perspektivu
4. přeřazování žáků – rovněž vyvolává řadu pochybností, je třeba dobře promýšlet, ale tato možnost patří k nejjednodušším a zároveň poměrně účinným způsobům řešení
· přeřazení oběti do jiné třídy, na jinou školu – třeba zvážit, zda své problémy si nepřenese s sebou (zjišťujeme jak funguje i v jiných skupinách než v problematické třídě) – není vhodné u případů, kdy těžiště problému leží v osobnosti oběti
· rozdělení skupiny útočníků do různých tříd – rozbití nežádoucího společenství
· vzájemná, dočasná výměna vyhlášených „kvítek“ se sousední školou
5. úprava rozvrhu – aby nedocházelo ke střetávání problematických tříd, mísení vyšších a nižších ročníků, společné hodiny TV (např. u případů kdy útočníci přicházejí z jiné třídy, šikanování prvňáčků staršími na záchodech apod.)
6. pomoc zvnějšku – řada problémů přesahuje možnosti školy. Zvážit, kdy bude nejúčinnější požádat o pomoc např. PPP, policii, lékaře, středisko pro mládež apod.
Usilujeme o změnu postojů, změnu nevhodných stereotypů chování.
Musíme postupovat zvýšeně citlivě, bez ochoty alespoň větší části skupiny ke spolupráci nemají tato řešení valný smysl.
Podmínkou je, aby učitel dokázal přesvědčit žáky o vlastním upřímném zájmu problém řešit
Při vytváření pozitivních postojů hrozí nebezpečí, že děti budou snahu vnímat jako naivní (přirozený způsob obrany) – nesmíme být příliš naivní, ale ani se nesmíme bát případného výsměchu
1. diskuse o problému – přesvědčit skupinu ke spolupráci na řešení - mimořádná třídnická hodina
· narušit stereotyp jednání učitel – žák, preferovat spíše neformální sezení (např. židle v kruhu)
· vytáhnout problém na světlo, odhalit, otevřeně pojmenovat situaci – „nefungují vzájemné vztahy, mohli byste se ve třídě cítit lépe“ – argumentovat: „vy potřebujete, bylo by pro vás příjemnější“ ne: „já nesouhlasím s vaším chováním“
· otevřená komunikace o problému, diskuse musí být obousměrná => ochota naslouchat
· dát najevo vážnost situace, vyjádřit čitelně vlastní postoj, ale nevyhrožovat, nebědovat, neodsuzovat, nekritizovat atp....
· ptát se na názory, neodmítat diskusi, projevit ochotu naslouchat
· objasnit důsledky šikany - pokusit se všechny zúčastněné přivést k pochopení důsledků jejich chování – je to všechno skutečně jenom legrace?, přemýšleli jste někdy jak se asi cítí vaši spolužáci?, jak byste se cítili na jejich místě? (nikoho nejmenujeme)
· společné hledání možností zlepšení – viz. brainstorming
· problém tolerance
· prevence – např. pravidelné diskuse v kruhu => zásada: o všem lze otevřeně hovořit
2. změna skupinové atmosféry -
Vnější změna usnadňuje další změny
· psychologické hry a cvičení – změna zaběhaného stereotypu vzájemného chování, nový pohled na sebe sama i ostatní, osvojení si nových dovedností
· práce se skupinou na výletě, akci mimo školu – změna
3. zaangažování dětí na řešení – požádat třídu o spolupráci
Pečlivě musíme průběžně sledovat reakce skupiny, hodnotit průběh (důležitější je zájem žáků než viditelné výsledky)
· brainstorming – společné hledání řešení, návrhy pravidel + požadavky, co by se všechno dalo udělat, k čemu to bude dobré, co bude nejtěžší, jak problémy překonat, čím začneme – kdo, kdy, s kým, co bude dělat
· uzavření smlouvy mezi třídou a školou – třídní charty (včetně vnějších efektů jako společné naformulování, sepsání, slavnostní podepsání, razítka, vyvěšení na nástěnku apod.), pojmenování základních pravidel, čím kdo přispěje ke zlepšení atmosféry apod.
· ustavení hlídek proti šikaně – pomoc slabším spolužákům ve třídě, ochrana mladších dětí na hřišti apod. – všichni se v nich mohou vystřídat
· spoluspráva – komunitní model práce
4. práce s malou skupinou vybraných žáků – požádat žáky o pomoc
Některé složitější problémy se řeší lépe s malou skupinou než před celou třídou
· Vytvořit vybranou skupinu (výbor, ochrannou hlídku, sbor pomocníků šerifa atp.) cca 4 – 7 žáků, kteří mají ve třídě vlivné postavení, jsou u spolužáků všeobecně oblíbeni a jsou ke spolupráci vstřícně naladěni – požádat je o dlouhodobou spolupráci uvnitř třídy – pravidelně se scházet, společně vytvářet strategie, hodnotit úspěšnost apod.
· Paradoxní řešení – zvážit, zda později do skupiny nezařadit i některého z útočníků – „učinit kozla zahradníkem“
Celková atmosféra:
Škola není stroj na informace – je třeba se zajímat o vzájemné vztahy mezi žáky, o jejich pocity, názory, umět neformálně komunikovat, umět naslouchat – dát škole „lidskou tvář“
Řada drobností – např. estetika a upravenost prostředí, styl jednání, oslovování atp. – by měla napomoci k vytvoření atmosféry: „zajímáme se“= „zajímáte nás“
Komunikace:
Naučit děti jak řešit problémy – vše se dá nějak řešit, o problémech je třeba diskutovat
Otevírat maximální prostor k vyjadřování vlastních názorů
Adaptace:
Adaptační výjezdy
Věnovat zvýšenou pozornost adaptaci nových žáků
MOTTO:
„Také útočníci potřebují pomoc,aby se naučili řešit své problémy vhodnějšími prostředky“
1. Obecné úvahy:
· problematické chování (zejména u mladších dětí) považovat spíše za závažný signál osobnostních problémů než zločinných úmyslů = > hledáme příčiny
Často nacházíme stejné příčiny jak u útočníků, tak jejich obětí (emoční deprivace, nefunkční zázemí, nepřiměřené trestání doma, nedostatek základních sociálních dovedností – neumí se mezi vrstevníky prosadit, nedostatečné sebevědomí, LMD, pohlavní zneužití ajn.)
Děti se často stávají útočníky, protože jsou sami obětí šikanování nebo jsou doma neúměrně trestány
· oddělovat chování od osobnosti - u útočníků nekompromisně vystupovat proti jejich nežádoucímu chování ale s porozuměním přistupovat k jejich osobnosti: „ty nejsi totožný s tímto chováním“, „nesouhlasím s tvým jednáním, ale vážím si tě jako člověka“
· odhalení viníků, jejich usvědčení a potrestání obvykle k vyřešení problému nestačí.
· nejde o trest ani pomstu, ale o nápravu
2. Hlavní zásady:
· odlišit okamžitý zásah na ochranu oběti před kázeňským řešením
· obecně – nestavět na domluvách ani na represi
· nezaujímat vůči útočníkovi agresivní postoj – posiluje model agresivního chování
· neplýtvat slepou municí – plané hrozby prozrazují jen naši bezmocnost
· omluvy obvykle nic nevyřeší, zejména když jsou vynucené nebo jsou nabízeny jen účelově – nutnost přijmout osobně vyslovení omluvy může být pro oběť vysoce nepříjemná a dokonce až ohrožující
· zabránit byť krátkodobého prospěchu ze šikany – věci získané vydíráním, výsluní pozornosti celé třídy apod.
· trvat na odčinění škody – náhrada zničených věcí, osobní pomoc, finanční odškodnění (pozor penězi trestáme více rodiče než samotného útočníka)
· důslednost – hledat způsoby řešení a udělovat jen tresty, jejichž plnění lze kontrolovat
· snažit se konstruktivním způsobem zapojit do řešení i rodiče
3. Pro nalezení účinného řešení je nezbytné provést co nejdůkladnější vyšetření:
· řešení situace musí vycházet z posouzení osobnosti agresora – nekompromisní postoj k asociálním osobnostem (domluvy vnímají jako projev slabosti), u sociabilnějších raději hledat možnosti odčinění než trest, u nejmladších spíše ukázat důsledky jejich chování (přiblížit utrpení oběti)
· je třeba pečlivě zvážit míru provinění konkrétní osoby – jaký byl jeho osobní přínos
4. Zamyšlení nad rolí skupinové dynamiky při násilném chování:
· jakou sociální roli hraje daný žák ve skupině útočníků – iniciátor, ideolog, provokatér, vykonávač, aktivní, pasivní člen, na šikaně se podílí spíše ze strachu ajn.
· rozdíly v chování když sám, když spolu s nějakou konkrétní osobou, když celá skupina – v čem a proč se chování liší (např. dvojice – jeden podněcuje, druhý vykonává, problémy jen když jsou spolu)
5. Přemýšlet i o neobvyklých způsobech řešení:
· poskytnout možnost dobrovolného odčinění – pomoc s učením, poskytování ochrany před jinými útočníky, dobrovolná oběť v prospěch oběti – nechat ať sám navrhne
· možnosti paradoxní reakce: vypadnout ze stereotypu, zachovat se k útočníkovi jinak než očekává, např.místo hrozeb a trestání, přátelský postoj, vyjadřování porozumění, pohovor jako rovného s rovným => bude více naslouchat
· vtáhnout do diskuse, vyprovokovat přemýšlení o otázkách co asi pociťuje oběť, co si myslí ostatní o útočníkovi bez zaujímání morálních postojů
· pozvání do rodiny oběti, bližší poznání oběti => ztráta anonymity
6. Jednání s provinilcem v přítomnosti rodičů
· výhody: jednání je závažnější, můžeme předpokládat, že na žáka bude mít větší dopad, vtáhne rodiče více do hry;
· nevýhody: hrozí riziko nekritické reakce rodičů, navíc staví rodiče i učitele do složitého postavení => rozpaky, nejistota, předrážděnost
· pokud rodiče neznáme, bude bezpečnější nejdříve s nimi promluvit bez přítomnosti dítěte a o společném jednání rozhodnout až na základě této zkušenosti
7. Dohoda o opatřeních, způsobu odčinění apod. musí být vždy jednoznačně stanovena a konkrétně naformulována
· sepsat písemně, podepsat, dát kopii jako hmotnou připomínku
· stanovit konkrétní termíny (příštího jednání, data splnění, trvání trestu ajn.)
8. Trestání provinilců - úvahy o trestu
· Práce s trestem – hledáme nápravu situace ne „spravedlivé“ potrestání
· Důkladně zvážit možnosti i přiměřenost trestu, nakolik dokážeme daného provinilce reálně zastrašit – udělením „směšného“ trestu přicházíme o autoritu
· Trest může být účinný pouze když je potrestaným přijímán a uznáván jako adekvátní, bez pocitu viny vyvolává spíše přání pomstít se
· Slouží více ochraně skupiny než nápravě potrestaného (exemplární příklad)
· Tělesné tresty jsou zcela nevhodné - patří k typickým příčinám šikanování slabších a ve svém důsledku vedou spíše k posílení násilnického chování (trestáš mně, protože jsi silnější, já jsem také silnější než má oběť ….)
· Účinnější než trest je uznání viny a nalezení možnosti odčinění
· Zvážit, zda bude účinnější nenápadná forma potrestání nebo zda vyhlásit potrestání před celou třídou – pokud třída stojí na straně útočníka, smyslem vyjádřit jasný postoj školy k jeho chování
9. Psychologická pomoc při odstraňování příčin agresivního chování:
· hledání a nácvik nových způsobů jak se pozitivně prosazovat
· posílení sebevědomí – nemuset kompenzovat siláckým vystupováním
· pomoci dosáhnout prožitku úspěchu i bez destrukce
· relaxační metody – zvládání stresu, odreagovávání napětí
· náplň volného času – účelné trávení času, úspěch
· pomoc při řešení problémů v rodině
· Projednávat vždy individuálně – ne před třídou, kdy je pravděpodobnější vzdorovitý postoj (hraní role, potřeba zachovat si tvář)
· S více útočníky jednat jednotlivě, zabránit jejich vzájemné domluvě ( např. při čekání na chodbě)
· Nechat samostatně napsat, co nejpodrobněji, co se stalo – porovnávat výpovědi všech zúčastněných, žádat objasnění rozporů
· Méně mluvit – více se ptát => nenechat se přistihnout při nevědomosti
· Nechat souvisle vypovídat – zapletení do vlastních lží
· Při pohovoru si psát podrobné poznámky – známka důležitosti, možnost konfrontace s předchozí výpovědí, případně s výpověďmi ostatních
· Odhalování lží – odkrývání rozporů („předtím jsi říkal, podle ostatních jsi ale …“), nátlak na objasnění bezvýznamných podrobností (nemá připraveno, zamotá se) všímat si přeřeknutí, nonverbálních projevů
· Nevynášet předčasné nebo nepodložené závěry, raději nechat útočníka v nejistotě
· Využít výhody „přesily“- jeden se ptá, druhý může v klidu pozorovat, co jednomu ujde, může druhý doplnit (pozor na vyměňování rozdílných názorů v přítomnosti vyšetřovaného)
· Úzkostlivě tajit zdroje informací (nežádoucí informaci můžeme snadno prozradit v zápalu dokazování)
· Nikdy nekonfrontovat útočníky s obětmi (oběti ze strachu všechno popírají, útočníky se později mohou mstít – chtějí si odreagovat všechny své nepříjemné pocity nebo i úhonu)
· I k případné konfrontaci svědků s útočníky přistupovat s největší opatrností (zvažovat, zda je tím nemůžeme vystavit nebezpečí)
Citlivě nabídnout pomoc, nevnucovat se za každou cenu
Je třeba se zabývat i otázkou subjektivního postoje učitele – otevřeně se zamyslet nad vlastním vztahem k oběti – případně dokázat si přiznat vlastní zaujatost (např.vnímám ho jako protivného provokatéra) – racionální uchopení, zamyšlení nad příčinami napomáhají lépe zpracovat negativní emoce.
1. Hlavní zásady jednání s obětí:
· Nepodléhat emocím - nebědovat, přehnaně nelitovat
· Chybou je i bagatelizace pocitů („vždyť o nic nejde“)
· Pocity bezmoci, pocit, že se nedá nic dělat, odmítání jakékoliv změny – typické pro téměř všechny oběti, nepřistoupit na tuto „hru“
· Základní úvaha, téma diskusí: „Co se dá dělat jinak!“
· Pomoci při překonání pocitů strachu
· V rámci poskytování psychické podpory lze i empaticky mlčet
2. Řešení složitějších osobních problémů přesahuje možnosti školy, je třeba doporučit a pomoci vyhledat odbornou pomoc
· Pomoci překonat zábrany, aby nutnost navštívit poradnu nebyla vnímána jako další újma („nejenom, že mě šikanují, ale ještě musím k psychoušovi“)
3. Častým problémem je zhoršená schopnost správně odhadnout situaci – do určité míry lze zde pomoci radou nebo rozborem problému
· Naučit rozlišovat skutečně nebezpečné situace – zbavit zbytečného strachu (dokázat obstát v provokativních „testech odvahy“) a naopak kdy je nejlépe vyklidit pole
· Naučit jak poznat, kdy je zapotřebí se bránit a kdy je nejlepší nereagovat
· Zdůraznit, že obrátit se o pomoc k učiteli není žalováním: „Nežalovat! – ale žádat o pomoc“
· Jak rozlišit skutečného přítele od útočníka, který si jen hraje na „protektora“
· Rady: vyhýbání se riskantním situacím, zůstávat ve skupině jiných dětí, zajistit si předem pomoc ….
4. Posílení sebevědomí
· Zbavit pocitů vlastní viny nad svou situací - vysvětlit podstatu šikany, zamyšlení nad motivací útočníků
· Napomoci k zážitku úspěchu
· Doporučit, povzbudit k zájmovým aktivitám – zdroj uspokojení i přímo posílení (např. bojové sporty)
Zejména ve středním školním věku (cca 10 –12) let je u dětí zvýšeně hodnocena tělesná zdatnost (soutěživé vývojové období) a cvičením lze poměrně snadno dosáhnout zlepšení – ale bez povzbuzení a podpory dítě nedokáže samo cvičit ani posilovat. Neměly by se podceňovat ani lehké stupně pohybové nedokonalosti.
5. Naučit oběti vhodnějším reakcím na provokaci, jak jednat v nebezpečí apod.:
· jak překonávat provokace nebo výsměch – klid, sebejistota, připravit a nacvičit možné odpovědi („to je fakt, tak to chodí“, „určitě máš pravdu“, „to víš v mohutném těle, mohutný duch“ ajn.), odhadnout kdy mlčet
· jak nedávat najevo strach – co říkat nebo jak mlčet
· a naopak, jak dát najevo svůj odpor - dokázat zakřičet ne!!
· únik v pravou chvíli – utéct ze třídy
· naučit vyhledávat pomoc – koho lze požádat o pomoc (některé spolužáky, rodiče, učitele, oslovit i neznámého, návštěva poradny atp.), neostýchat se požádat o pomoc, jakým způsobem
· najít si mezi spolužáky silnějšího ochránce
· kdy energicky se postavit na obranu, verbálně i fyzicky bez ohledu na přesilu
· a naopak, kdy neoplácet rány
6. posílit pocit základní bezpečí
· vyhlásit konkrétní a reálná opatření na ochranu před šikanou, důsledně kontrolovat jejich dodržování, osobně demonstrovat nesmiřitelný postoj k projevům šikany
· při každé vhodné příležitosti dávat najevo porozumění, nabízet emoční podporu
· společně probrat a hledat nová preventivní opatření proti opakování šikany
Problém šikany do značné míry přerůstá rámec školy, proto důležitou součástí hledání řešení je i jednání s rodiči, zejména hlavních útočníků a obětí. Ale i rodiče ostatních dětí by měli být informováni, zejména o odhodlání školy zabývat se tímto nepříjemným problémem.
Cílem těchto jednání by neměla být kritika rodičů, ale hledání vzájemné spolupráce při řešení problému.
· Otevřeně (pokud to jde) informovat o situaci, snažit se přesvědčit o odhodlání školy problémy řešit
· Zajímat se o názory rodičů
· Jednání v přítomnosti ředitele školy má větší váhu
· Preferovat pozitivní přístup – ne výčitky, hrozby, ale zdůrazňovat vlastní zájem rodičů, ne kritika jejich výchovy, ale požádat o spolupráci při řešení (např. při jednání s rodiči útočníka: pojetí šikanujícího chování více jako osobnostního problému než výchovného přestupku, agresivní dítě ve škole bude brzy agresivní i na rodiče – zejména v dospívání, riziko kriminálního vývoje v budoucnosti, stejně jako věnujeme pozornost tělesnému stavu dítěte, měli bychom se věnovat i jeho psychice)
· Dohodnout se na společném postupu, výsledek jednání sepsat a podepsat
· Předem zvážit, zda s obětmi nebo útočníky hovořit v přítomnosti rodičů nebo raději zvlášť – společný rozhovor může být účinnější, ale může přinést i neočekávatelné zvraty a vyznít zcela opačně, než jsme plánovali
· Raději očekávat a připravit se na složité jednání – nejčastější problémy: nekritická obrana vlastního dítěte, nepřátelský postoj vůči škole, nezájem nebo jen formální zájem o problém i jeho řešení, problematické rodinné vztahy nebo problematické osobnosti rodičů aj.
Celkové úvahy:
Základem řešení konkrétního případu šikany vždy musí být důkladná analýza všech důležitých okolností.
Různé případy šikany žádají různé způsoby řešení.
Neuvážený nebo nevhodný zásah ve prospěch oběti často vede spíše ke zhoršení její situace.
Na šikanu nelze pohlížet jen jako na výchovný problém, je jen obtížně řešitelná běžnými výchovnými prostředky, vyžaduje komplexní přístup.
Represe nebo formálně stanovené pravidla obvykle vedou pouze k formálnímu přizpůsobení a tajení.
Nehledejme viníky, ale nápravu situace.
Trest není nejlepším ani jediným možným řešením.
Použitá literatura:
P. Říčan – Agresivita a šikana mezi dětmi, Portál 1995
M. Kolář – Skrytý svět šikanování ve školách, Portál 1997
M. Kolář – Bolest šikanování, Portál 2001
J. Parry, G. Carrington – Čelíme šikanování (Sborník metod), Metodický materiál IPPP ČR Praha
Prevence šikanování ve školách – sborník příspěvků, Metodický materiál IPPP ČR Praha 1998
